Dire Straits - Základní info

Dire Straits byla britská rocková skupina působící v letech 1977 až 1992, která vydala jedno z celosvětově nejprodávanějších alb 80. let.

V zakládající čtveřici Dire Straits byli Mark Knopfler, jeho bratr David, John Illsley a Pick Withers. Jednalo se vesměs o muzikanty s určitými zkušenostmi odjinud, kteří už vzhledem k jejich věku a zkušenostem nebyli předurčeni k zařazení se do punkové vlny, jež tehdy ovládala britské ostrovy.

Prvních několik vystoupení odehráli ještě jako Café Racers, ale přítel bubeníka je brzy díky jejich finanční situaci a vyhlídkám překřtil ve volném překladu na „strašlivou tíseň“. Již v prvním roce existence skupina nahrála dostatek písní, jejichž téměř výhradním tvůrcem byl Mark Knopfler. Skupina díky němu zněla na tehdejší dobu až nepatřičně klidně a proslulým se stal moment, kdy žádal manažery klubů, aby z reprobeden šel jenom tak silný zvuk, aby si lidé při jejich produkci mohli povídat.

Hudba jako ze staré dobré školy doplněná o texty skvěle reflektující britské reálie však naštěstí rychle zaujala v rádiu BBC patřičné lidi. Důsledkem byla již na konci prvního roku existence uzavřená velká nahrávací smlouva.

V roce 1978 hráli Dire Straits na turné skupiny Talking Heads a vzápětí vydali nové album (Dire Straits). Prosazení se do obecného povědomí nebylo pro skupinu přesto ničím snadným. Album Dire Straits naplnilo z hlediska prodejnosti a hraní v rádiích úsloví o tom, že doma není nikdo prorokem.

Úspěchy v tomto směru totiž zprvu zaznamenalo hlavně v Nizozemí, Austrálii a dalších zemích, kde si již tehdy skupina zajistila nehynoucí popularitu. I díky tomu se kromě prvního domácího samostatného turné skupina brzy dočkala též vyprodaných vystoupení na kontinentě v Evropě a na počátku roku 1979 vystupovala už i v USA. Bylo skoro příznačné, že první velký hit skupiny Sultans of Swing se zde v singlovém žebříčku dostal výše než ve Velké Británii. Při svých cestách skupina natočila na Bahamách druhé album Communiqué, které obsahovalo natolik rovnocenné skladby, že z něj žádný výrazný hit nevzešel.

Rok 1980 byl pro skupinu ve znamení prvních výrazných personálních otřesů, které se posléze staly jejím průvodním znakem. David Knopfler pochopil, že v Dire Straits by byl vždy až ten druhý po bratrovi a rozhodl se osamostatnit. To už ovšem byly položeny základy třetímu albu, které dostalo název Making Movies, ačkoli píseň stejného jména na něj zařazena nebyla. Po spíše nesmělém pokusu z minulého alba, kde hostoval Boby Bear, se zde mnohem výrazněji ke slovu dostaly klávesy a s nimi Roy Bittan známý od Bruce Springsteena. Album definitivně pomohlo kapele i na domácí scéně, k čemuž přispěl jistě i z něj vybraný singl Romeo and Juliet. Singl Skateaway vybraný pro trh v USA pro změnu pomohl celé nahrávce zabydlet se v tehdejší novince - walkmanu. První skladba alba Tunnel of Love byla zase svojí délkou předzvěstí věcí příštích.

Čtvrté album, Love Over Gold z roku 1982, začínalo totiž bezmála čtvrthodinou epickou kompozicí Telegraph road. Pouze pětipísňové a přesto zcela regulérní album bylo přijato jako celek velmi příznivě, což se odrazilo v jeho delším setrvání v čele britské hitparády. V domácím singlovém žebříčku se více než dobře dařilo i Private Investigations. Stálé osazenstvo skupiny bylo obohaceno o druhého kytaristu Hala Lindese a Alana Clarka za klávesami. Mark Knopfler pak album sám produkoval.

V roce 1983 došlo k odchodu druhého ze zakládajících členů, když Witherse za soupravou bubnů vystřídal Terry Williams. Jakési přímé střídání stráží provedli na minialbu ExtendedancEPlay, ze kterého tentokrát vzešel rock'n'rollový hit Twisting by the Pool. V nové sestavě doplněné o několik hostů (především Mel Collins na saxofon - nástroj, který se stal i v dalších letech důležitým prvkem nejen živých vystoupení skupiny) Dire Straits podnikli další velké turné. Zvukový záznam vystoupení z Londýna vyšel na dvojalbu Alchemy v roce 1984. Obsahovalo sice známé skladby, ale mnohé z nich předvedlo ve verzích doplněných o bohaté instrumentální pasáže, které dokonale prokazovaly schopnosti skupiny a hlavně pak jejího vedoucího.

Na samotný vrchol popularity dostoupali Dire Straits v polovině 80. let. V roce 1985 se zaskvěli krátkým, ale výrazným vystoupením na koncertě Live Aid v londýnském Wembley. Za přispění Stinga zde již díky rázné písni Money for Nothing propagovali právě vydané album Brothers in Arms. Uvedený singl ovládl ovšem žebříček v USA, zatímco na domácí půdě se více dařilo zpěvné Walk of Life. Albu jako celku se však v žebříčcích prodejnosti dařilo zcela mimořádným způsobem v celém světě, takže se stalo na mnoha místech několikanásobně platinové a okupovalo tam dlouho první příčky. Napomohl tomu i fakt, že se jednalo o jednu z prvních novinek, která se k posluchačům dostávala též v podobě CD a celosvětové turné podporovala firma Philips. Na nahrávce se mezi jinými podíleli i noví stálí členové skupiny Guy Fletcher za klávesami a Omar Hakim za bicí soupravou, zatímco ze stálého osazenstva vypadl druhý kytarista.

K dovršení důrazu na moderní technologie byl k písní Money for Nothing natočen i pozoruhodný videoklip s počítačovými animacemi vhodně doplňujícími text, díky němuž se stal tím prvním, co posléze viděli diváci na MTV Europe. S touto skladbou a albem jako celkem se také pojily dvě ocenění Grammy. Při celosvětovém turné Dire Straits zastavili na více než 200 místech, když vyprodávali jeden stadión za druhým a přidávali celá vystoupení, aby je mohlo vidět na 2,5 miliónu lidí.

U příležitosti desetiletého výročí vydání debutového alba přišel čas k ohlédnutí a na trhu se objevila kompilace sestavená poměrně citlivě s ohledem na všechna údobí trvání skupiny. Dire Straits jako celek ovšem v té době aktivitou nikterak nepřekypovali. Na pódiu se sešli alespoň při koncertu ve Wembley k příležitosti 70. narozenin jihoafrického bojovníka proti apartheidu, Nelsona Mandely, v roce 1988. Mark Knopfler však potom oznámil jejich konec, aby se mohl věnovat vlastním aktivitám.

K obnovení činnosti došlo s novým desetiletím. V roce 1991 se Dire Straits pokusili vrátit s albem On Every Street, při jehož nahrávání postrádali v základní sestavě bubeníka. Nejen tento problém ovšem vyřešili za pomoci hostujících hráčů. Písní zde bylo více než u předchozího veleúspěšného díla, ale první desítku žebříčku singlů neatakoval na žádné straně Atlantiku ani úvodní kus Calling Elvis ani řízná Heavy Fuel. Kritici přecházeli do útoku slovy o ušlechtilé nudě, ale Britové vynesli na první příčku hitparády alespoň album jako celek. Na následném, opět dlouhém a ještě více vyčerpávajícím turné se prezentovali Mark Knopfler, Illsley, Fletcher, Clark, Phil Palmer, Paul Franklin, Chris White, Chris Whitten a Danny Cummings. Po něm už se ani stálé jádro skupiny k další trvalé spolupráci nesešlo a vydávány tak byly dál jenom kompilace a různě staré živé nahrávky. Mark Knopfler se věnuje sólové dráze a John Illsley spíše maluje.

Jenom v USA se dosud prodalo na 15,5 miliónů kusů nahrávek Dire Straits a celosvětově je tento počet nejméně pětinásobný.

Zdroj: cs.wikipedia.org