Straussovi - Základní info

• Johann Strauss I. (14. března 1804-25.září 1849)
• Johann Strauss II. (25. října 1825-3. června 1899)
• Josef Strauss (22.srpna 1827-21.července 1870)
• Eduard Strauss (15.března 1835-28.prosnice 1916)

Je nevyhnutelné hovořit o nejrůznějších Straussech jako o rofině nejen proto, že jejich působení bylo úzce spojeno, ale všichni psali hojně a stylem ne nepodobným jeden druhému. Malý věkový rozdíl mezi Johannem I. a II. , čítající jednadvacet let, rovněž znamená, že otec a syn byli bližšími současníky, než by se dalo předpokládat. Dominantní postavou byl Johann II., jehož kariéra brzy zastínila otcovu. Josef, ač byl téměř stejně nadaný, byl méně průbojný a nedosáhl takových úspěchů, zatímco Eduard věnoval svůj čas spíše dirigování a vytvořil jen několik význačnějších děl. Rodina jako celek ovládala společenský život světlých dnů Vídně od doby vlády Metternicha, slavného rakouského státníka napoleonské éry, až do první světové války a jejich hudba vyjadřuje ducha města té doby. Rodina Straussových, jež byla stejně populární jako další skladatelé, včetně Chopina, Wagnera, Brahmse a Schonberga, ale bez jakýchkoliv politických podtextů, představovala obraz, který rakouskouherská říše vyžadovala.

Johann I. byl typickým produktem mocnářství se svými předky pocházejícími z Rakouska, Itálie, Uher a Lucemburska, včetně židovské příměsi, která se v pozdějších režimech ukázala být překážkou. Za mlada hrál v orchestru Josepha Lannera, který jako první rozvinul rakouský lidový tanec ve valčík, a záhy i on sám si založil svůj orchestr a komponoval své vlastní valčíky, jimž dával svou vlastní rytmickou příchuť. Měl bouřlivé manželství, z něhož, stejně jako z jeho nemanželského vztahu, vzešlo několik dětí, jen málo však bylo legitimních. Byl úspěšnější jako skladatel než jako dirigent a slavný nejen ve Vídni, ale po celé Evropě až do své předčasné smrti na spálu.

Johann II. byl původně bankovním úředníkem, ale brzy začal tíhnout k rodinné tradici a v roce 1844 si založil svůj orchestr a pokoušel se překonat svého otce. Jeho úspěch byl okamžitý, neboť byl schopen rozvinout taneční formu svého otce, nejen valčíků, ale i kvapíků, čtverylek a polek a opatřit je bohatšími harmoniemi a výraznějšími strukturami. Po smrti svého otce v roce 1849 oba orchestry spojil a pokračoval v tradici pořádání turné a navštívil i USA. V roce 1871 vytvořil první ze sedmnácti operet, Indigo und die vierzig Räuber. Nejlepší příklad tohoto žánru je však obsažen v Netopýrovi (Fledermaus, 1874). Jeho manželský život byl stejně složitý jako otcův (zapletl se do nesčetných milostných afér) a navzdory svému neutuchajícímu úspěchu-byl jmenován říšským hudebním ředitelem plesů-jeho depresivní založení mu bránilo ve štěstí. Josef a Eduard byli méně úspěšnými členy dynastie, ale i přesto se o její dobré jméno nemalou měrou zasloužili. Josef byl ještě melancholičtější než jeho starší bratr, ale udržoval vyrovnaný rodinný život a kariéru inženýra a zároveň působil jako dirigent. Skládal méně, ale svým skromnějším způsobem byl neméně slavný. Přepracování ho neustále udržovalo v neurotickém stavu, což způsobilo i jeho předčasnou smrt.

Eduard byl méně schopný skladatel a dirigent než jeho bratři, ale předčil je v rozmařilosti. Převzal odpovědnost za dirigování, dokud nezlikvidoval v roce 1901 rodinný orchestr. Poslední léta života byla zatemněna zničením mnohých rodinných rukopisů, což bylo patrně motivováno jeho potlačenou žárlivostí. Z jeho vlastních skladeb je dnes hráno jen velice málo.

Je nadmíru těžké shrnout význam hudby rodiny Straussových. Ačkoliv kořeny tanců jako je valčík nebo polka jsou v rakouské a české lidové hudbě jasné, je daleko obtížnější určit, které prvky do nich vložili právě členové této rodiny-samozřejmě kromě svého génia. Hudba Johanna se nám může zdát méně nápaditou než hudba Johanna II. nebo Josefa, ale i přesto vykazuje všechny charakteristické rysy pozdějšího stylu. Ačkoliv jedinou dosud dobře známou skladbou je Pochod Radeckého, jeho valčíky, kvapíky a polky jsou stále na poslech příjemné, a je velice těžké rotetnat vliv jeho současníků, Beethovena nebo dokonce Schuberta či Hummela.

Tato charakteristika platí ve zvýšené míře o Johannu II. a Josefovi nebo dokonce úspěšných skladbách Eduardových. Existuje mnoho doložených svědectví o tom, jak jeho obdivovatelé Brahms a Wagner záviděli Johannovi jeho schopnosti, ale zdá se, že on byl imunní k jakémukoliv vlivu z jejich strany. Je až zarážející, že Straussovi ve své době neměli žádné protivníky a rovněž žádné následovníky, snad kromě Lehára. Možná, že to byl prostě jen důsledek nějaké říšské alchymie, která dala vznik jejich výjimečně přirozeným melodickým a harmonickým schopnostem vyrůstajícím z heterogenních rodinných kořenů.

Rovněž není jednoduché obsáhnout ohromný rozsah jejich tvorby. Johann I. napsal za svůj krátký život asi 250 skladeb, včetně 150 valčíků, zatímco neurotcký Josef  stihl  280 a  Eduard 300, především pak polek.  Johann II. je však všechny překonává svými více než 450 skladbami, 17 operetami, dále valčíky, polkami, pochody a čtverylkami. Je přitom zvláštní, že kvalita především Josefovy hudby a hydby Johann II. je neobyčejně vysoká. Operety sice ne vždy dosahují velikosti Netopýra či Cikánského barona, stejně jako ne všechny valčíky se mohou rovnat Císařskému či Povídkám z Vídeňského lesa, ale současné souborné nahrávky odkrývají bohatost hudby, která je stejně tak neznámá jako výjimečně příjemná. Je obtížné vybrat z tak rozsáhlého repertoáru, ale posluchač by si měl udělat představu o překrásných úvodech a kodách některých valčíků Johanna II. a jejich překvapující melodické různorodosti, a na druhé straně Josefových sentimentálně expresivních tématech. Všichni Straussové vynikal v psaní polek. Johann II. a Eduard rychlých a Josef jemně se pohupujících polek-mazurek. Takovýto bohatý inspirační zdroj není možno vysvětlit a ani to není nutné. Postačí si jej vychutnat.