Gaetano Donizetti - Základní info

Teprve po odchodu Gioacchina Rossiniho z přední operní scény jakožto hlavního italského tvůrce tohoto žánru mohli se do popředí dostat i jiní autoři, natolik byl Rossini v Itálii, ale i ve Francii, kde se trvale usadil, populární. Vedoucí postavení nyní pozvolna zaujali jeho přímí pokračovatelé a kolegové, sami však dostatečně individuální ve svém neopakovatelném hudebním vyjádření. Za prvé to byl Vincenzo Bellini, autor lyrických oper citových vzdechů a sladkých melodických linií, za druhé Gaetano Donizetti. Jména obou těchto skladatelů jsou spojena s vrcholem italského bel canta, tj. umění krásného zpěvu, čistého a technicky dokonale vytříbeného hlasu. Jejich opery jsou pěvecky velmi náročné a zakládají se na pěveckém artismu, mnohé totiž zůstávají v základní myšlence mělké a spíše romaneskní než romantické. Tato díla byla vždy také spojena se jmény velkých zpěváků historie, především s představitelkami ženských rolí, které dominují. Poté, co evropská jeviště v druhé polovině 19. století ovládli Giuseppe Verdi a veristé v čele s Puccinim na jedné straně a na druhé novoromantická hudební dramata Wagnerova, došlo k výraznému potlačení oper klasického italského bel canta, tedy Donizettiho, Belliniho a Rossiniho, protože je výše zmínění umělci překonali sílou a dokonalejší kompozicí, nezakládali si už jen na velkých hlasech, dosud symbolu opery. Od padesátých let 20. let však dochází k renesanci donizettiovské a belliniovské opery, jež souvisí s příchodem velkých div jevišť minulého století - Marie Callasové a především Joan Sutherlandové. Vytříbenost a hlasový rozsah těchto nepřekonatelných sopranistek umožnily návrat děl první poloviny 19. století mezi klasický repertoár světových operních domů. Klíčová zůstává hlavně úloha Joan Sutherlandové - tato famózní Australanka spolu se svým manželem, dirigentem Richardem Bonyngem, oživila belcantové role a uchvátila svou více než stoprocentní interpretací náročných vysokých not světová jeviště. Právě díky ní, která navíc pracovala s geniálními tenory jako Lucianem Pavarottim, Alfredo Krausem či Carlem Bergonzim, se na Donizettiho opery nepřestalo pohlížet jako na skvosty hlasového umění a dramatu.

     Gaetano Donizetti, syn domovníka, získával vzdělání v charitativní škole, kde projevoval dostatek hudebního talentu, aby byl poslán na dvouleté studium hudby do tehdejší hudební metropole Benátek. Při svém pobytu zde napsal dvě opery, nakazil se však také syfilidou, kteréžto události obě, každá jinak, ovlivnily nesmazatelně jeho život. Po návratu do rodného Bergama zkomponoval další čtyři opery, jež mu zajistily řadu div adelnických funkcí v Římě, Neapoli i Palermu. Jeho umělecké nutkání a neobyčejné množství hudebních nápadů jej nutily neustále tvořit - během deseti let vytvořil na třicet oper!

     V roce 1828 se Donizetti oženil, manželství ale vůbec nebylo radostné - všechny děti mu zemřely a jeho manželka záhy rovněž. Přesto v tvůrčí činnosti nepolevoval. Jeho prvním úspěchem byla historická velkotragédie Anna Bolena (1830), v níž s využitím veškerých technických možností hlavních rolí vytvořil drama posledních dnů druhé choti anglického krále Jindřicha VIII. Anny Boleynové, kterou nechá egoistický  manžel popravit. Témata z anglické historie rozvinul i ve svých dalších dílech - nejslavnější jsou Marie Stuartovna a Roberto Devereux. V roce 1835 navíc vzniká i jeho nejslavnější a nejhranější dílo, Lucie z Lammermooru podle Scottovy novely. Toto nesmrtelné dílo patří stále k nejoblíbenějším kusům italského repertoáru, a to opět zejména dík neopakovatelnému nastudování božské Joan Sutherlandové, které nejvíc právě tato role vynesla přezdívku La Stupenda (Výjimečná)  a uznalé označení The voice of the century (Hlas století) ! Donizettiovské umění dochází v její interpretaci toho pravého vrcholu. Při uvedení Donizettiho děl je opravdu potřeba těch nejkvalitnějších zpěváků, aby posluchač získla ten správný obdiv a estetický účinek. Nedovede-li sopranistka dobře zakončit finálová čísla Lucie nebo jiných oper, publikum dá hlasitě najevo svou nelibost (mnoho zpěváků již trpělo náročností těchto rolí a tradičního publika La Scaly a j. slavných sálů, když zazpívali celé dílo bez chybičky, nedokázali však dosáhnout čistých vysokých not v klíčových skladbách). 

     V komponování pokračoval Donizetti i po úspěchu této opery, ve čtyřicátých letech však začal bojovat s těžkými psychickými problémy (dokonce strávil dva roky v psych. léčebně) a roku 1848 v Bergamu zemřel, vyčerpán ve středním věku náročnou tvůrčí činností i vleklými duševními chorobami.

     Na Donizettiho životě a díle jsou zarážející dvě skutečnosti. Za prvé je pozoruhodné, že muž, který žil pouhých padesát let a trpěl nemocemi ducha i těla, mohl dokončit na sedmdesát oper, z nichž mnohé jsou vysoce kvalitní. Za druhé se zdá, že byl schopen rychle přecházet od tragických námětů k tématům  lehkovážně komickým až fraškovitým, nezávisle na neutěšené osobní situaci, naplněný bolestí a smutkem (po ztrátě ženy a dětí, během nemocí). Za zmínku stojí zejména jeho komedie, neboť jeho současník Bellini se o ně nikdy nepokusil a následovník Verdi zkomponoval jen dvě, na počátku a konci své dlouhé kariéry. Kromě velkolepých historických dramat typu Anny Bolenové či Lucrezie Borgie , které jsou nabité oslnivými áriemi a ansámbly, některé však občas obsahují i všední a narychlo napsané scény, vytvořil Donizetti množství živých a půvabně melodických lidových komických oper, jejichž přístupnost a otevřenost je činí atraktivními dodnes. Jde především o Nápoj lásky, Dona Pasquale a Marii, dceru pluku (oblíbený kus Luciana Pavarottiho a Joan Sutherlandové, jímž si Pavarotti získal světový obdiv). Tyto zápletkově velmi  jednoduché opery jsou oblíbené jakožto umělecký obraz italského venkova, z jehož lidových písní často vycházejí, navíc také jako party oslnivě krásných hlasů. Proslulá je árie Tonia zn Dcery pluku Ah! mes amis, která obsahuje devět náročných vysokých c. Luciano Pavarotti byl první pěvec v historii, který tuto publikem vždy ostře sledovanou a očekávanou skladbu zazpíval v původní tónině a jeho výšky doslova zvedly z křesel americké operní sály.

     Ačkoli tedy Donizetti není vždy historicky přesvědčivý a jeho postavy často zůstávají jen lidskými schématy uprostřed nepravděpodobných, do krajsnosti vyhnaných dramatických scén, milovníci velkých hlasů a krásy tradičního italského bel canta milují jeho árie více  než myšlenkově a umělecky hluboké, avšak nudně zdlouhavé opery Wagnerovy. Navíc v době rozmachu nahrávacích digitálních technik jsou k dispozici dokonalé nahrávky všech klíčových Donizettiho děl s divami jako Joan Sutherlandovou, Beverly Sillsovou či Editou Gruberovou.