Jean Sibelius - Základní info

Dětství a raná léta

Sibelius, syn vesnického lékaře, byl pokřtěn jako Johan Julius Christian a později přijal francouzsky znějící jméno Jean podle svého strýce, který si rovněž změnil jméno. Žádné s těchto jmen není finské a jeho rodina ve skutečnosti hovořila švédsky a teprve v dospělosti se Sibelius naučil mluvit plynně finsky. Sibelius byl vychováván svou matkou a babičkou, jelikož jeho otec zemřel, když byly Jeanovi pouhé dva roky. V devíti letech (v roce 1856) se naučil hrát na klavír a o pět let později (1861) začal s vážným studiem hry na housle. V deseti letech se také pokusil o komponování skladbou Vodní kapky a v téže době začal hrát se svou sestrou, která hrála na klavír a s bratrem violoncellistou tria, který rovněž skládal.

Ačkoli byl jako chlapec snílek, byl velice inteligentní a rodina mu předurčila dráhu právníka. Práva Sibelius studoval na univerzitě v Helsinkách pouhý rok od roku 1885, ale zároveň navštěvoval hodiny her na housle a hudební teorie na tamní konzervatoři. Brzy se však ukázalo, že Sibeliova touha stát se hudebníkem byla tak silná, že mu nakonec rodina povolila, stát se žákem Martina Wegelia (1846 - 1906), ředitele konzervatoře a učitele hudby.

Sibelius stále ještě doufal, že se stane houslovým virtuosem hrajících na koncertech komorní hudbu, ale brzy se uvědomil, že začal příliš pozdě na to, aby svého cíle dosáhl, ačkoliv až v roce 1891 se pokusil získat místo ve Vídeňském filharmonickém orchestru.

Tak komponování nahradilo hru na housle, a když v roce 1889 konzervatoř ukončil, odešel studovat do zahraničí, nejprve do Berlína a později do Vídně, kde se stal žákem Karla Goldmarka a Roberta Fusche (měl doporučující dopis i pro Brahmse, ten se s ním ale odmítl setkat).

Vrcholná léta

Sibelius již znal a miloval finskou národní epickou báseň zvanou Kalevala, a když slyšel symfonii Aino, inspirovanou tímto literárním útvarem, od svého staršího krajana Roberta Kajanuse (1856 - 1933), rozhodl se, že i on napíše velkou orchestrální skladbu na toto téma, a tak vznikla symfonická báseň pro sbor a orchestr Kullervo, která přitom byla pětivětou symfonií trvající osmdesát minut.

Kullervo byla okamžitě uznána za mezník finské národní kultury. V době ruské nadvlády nad Finskem se Sibelius sblížil s nacionalistickým hnutím - projevem toho je sňatek s Ainou Järnefeltovou (dcerou finky hovořící nacionalistické rodiny) a později jeho symfonická báseň Finlandia. Od této chvíli byl považován (a pravděpodobně i on sám sebe považoval) za hudebního bojovníka za práva lidu a i nadále čerpal inspiraci z finské legendy při psaní svého rozsáhlého cyklu orchestrálních skladeb od symfonické básně En Saga v roce 1892 po skladbu Tapiola z roku 1926.

Sibelius se stal brzy významným a váženým hudebním skladatelem ve Finsku a nejen tam, jehož postavení ještě stvrdila vládní dotace, kterou získal ve svých dvaatřiceti letech a která činila nejprve 3 000 a posléze 5 000 finských marek. Nicméně ani tato částka ho nevyvedla s finanční nouze, a následujících dvacet let se často ocital v dluzích, částečně díky své zálibě žít na vysoké noze a cestovat do zahraničí. S cílem přilepšit si nastoupil Sibelius v roce 1892 na helsinskou konzervatoř učit skladbu; zde vydržel do roku 1901. V roce 1897 se také ucházel o místo ředitele Hudební školy helsinské univerzity, ale přednost dostal jeho přítel Kajanus, jenž byl propagátorem a dirigentem jeho skladeb.

Od mládí byl Sibelius silným alkoholikem a kuřákem a v roce 1908 mu objevili rakovinu hrtanu, takže musel podstoupit dvě operace a zbavit se svých zlozvyků. Nicméně žil ještě téměř půlstoletí a jeho proslulost, především jako autora symfonické hudby, byla velmi rozšířena po celém světě. Často cestoval do zahraničí, aby řídil provedení svých skladeb, a v roce 1914 získal čestný doktorát na Yalské univerzitě a několikrát navštívil Británii, kde byl vždy vřele vítán.

Pozdní léta

Po dokončení své sedmé symfonie a symfonické básně Tapiola odešel Jean Sibelius na odpočinek (ačkoliv pracoval na osmé symfonii, žádná partitura z toho nevzešla). Nikdo přesně neví proč, ale domníváme se, že brzděn vrozenou skepsí k vlastnímu nadání. Nyníž už neměl žádné finanční potíže, jelikož dostal ke svým šedesátým narozeninám darem 150 000 marek a dostal zvýšenou penzi. Od té chvíle žil se svou ženou, pěti dcerami a patnácti vnoučaty v ústraní ve venkovském domě, který jim patřil od roku 1904.

I přesto zůstal světově proslulým skladatelem, jehož při příležitosti pětaosmdesátých narozenin navštívil sám finský prezident a k devadesátinám dostal od Winstona Churchilla doutníky. Stále se zajímal o hudbu, rád a neustále ji poslouchal; měl rád Bartóka a ve čtyřicátých letech pochvalně hovořil o Brittenové opeře Peter Grimes.

Jean Sibelius zemřel 20. září roku 1957 v Järvenpääi ve Finsku na následky mrtvice. Pohřben je u svého domu, kde prožíval pozdější léta svého života a který se nachází v Järvenpää poblíž Helsinek.

Soukromý život

Jean Sibelius měl za svůj život (jak už je zmíněno výše) jedinou manželku: Ainu Järnefelt, kterou si vzal 10. června roku 1892. Měli spolu šest dcer:

• Evu,
• Ruth,
• Kirtsti (které zemřeli jako velmi mladé),
• Katarine,
• Margaret
• a Heidi.

Jean byl Aino nevěrný i těsně před svým zasnoubením a často poté, což jí taky několikrát přiznal.

Jean Sibelius byl urostlý muž, který vzbuzoval respekt. Byl to člověk, který si potrpěl na oblečení, věděl co v různých situacích dělat a měl dobré způsoby. Pod suverénním vystupováním se však skrývala zranitelná osobnost. Už jako dítě byl ve škole nepozorný a nevyrovnaný, což mu zůstalo až do dospělosti. Střídali se u něho šťastné fáze života a fáze depresí. Už při jeho zahraničních studií se naplno projevila jeho zvláštní povaha. Na denním pořádku byly divoké večírky a radovánky. Jako vzpomínka na studentské časy mu zůstala velká závislost na alkoholu. Na závěru života si Sibelius potrpěl na kvalitní věci, drahé obleky a ručně dělané věci. Před depresemi utíkal většinou do přírody, kterou velmi miloval a která mu pomáhala zapomenout na své strasti. Jako skladatel byl Sibelius velice sebekritický, při skládání často zažíval tvořivá muka a několikrát své díla dokonce spálil, mezi nimi i osmou symfonii.

Dílo

Ačkoliv Sibelius skládal v několika hudebních formách od klavírních skladeb po opery (raná jednoaktovka se nazývala Panna ve věži) za svou slávu vděčí svým orchestrálním skladbám, které lze rozdělit do kategorií symfonických básní a sedmi symfonií, jež tvoří pilíře hudebního odkazu dvacátého století. Vznesl do symfonické hudby nové způsoby uvažování, v nichž byla zralá témata klasických dob, která ještě sloužila Brahmsovi a Brucknerovi, nahražena stručnějšími motivy, které se mohly tvořit a přetvářet, shlukovat nebo dělit, a přesto dokromady tvořit silnou živoucí hudební strukturu.

Sibeliovo dílo je rozsáhlé - čítá až 250 opusů mezi něž patří 7 symfonií, houslový koncert, písně, klavírní skladby a je autorem hudby ke značnému množství činoherních představení (např. Jedermann, Kuolema).

Symfonické básně

• En Saga (Pověst), 1892
• Labuť z Tuonely, 1893
• Kalevala, Finlandia, 1899
• Dcera Pohjoly, 1906
• Noční jízda a východ slunce, 1909
• Dryády, 1909
• Bard, 1909
• Oceanidy, 1914
• Tapiola, 1925

Další dílo

• Karelia, 1893 orchestrální suita
• Jungfrun i tornet (Panna ve věži) 1896