Claudio Monteverdi - Základní info

Život

Mládí

Claudio Monteverdi byl nejstarším z pěti dětí. Měl dvě sestry (Maria Domitilla, Clara Massimilla) a dva bratry (Giulio Cesare, Luca). Jako synu lékaře se mu dostalo dobré výchovy a brzy začal projevovat vynikající hudební nadání.

Jeho učitelem hudby byl Marcantonio Ingenieri, kapelník katedrály v Cremoně. Ingenieriho vliv je patrný na prvním Monteverdiho díle, které zkomponoval ve věku patnácti let. Byla jím sbírka skladeb Sacrae cantiunculae (1582). Roku 1587 mladý skladatel uveřejnil první ze svých devíti knih madrigalů.

Mantova

Roku 1590 byl Monteverdi povolán ke dvoru mantovského vévody Vincenza I. Gonzagy jako zpěvák a violista. Na tomto postu setrval 22 let a nalezl zde výborné podmínky pro svůj hudební vývoj a kompoziční práci: velký orchestr a vynikající sólisty.

Roku 1594 obdržel titul Cantore a následujícího roku se účastnil vévodova tažení proti Turkům do Uher. Výprava motivovaná vidinou hojné kořisti mířila nejdříve k římskému císaři a českému králi Rudolfu II. Cestou přes Trident, Innsbruck a Linec se tak Monteverdi s celým vévodským doprovodem podíval i do Prahy.

Vincenzova cestovní Capella Musicale tehdy měla čtyři členy – kromě Monteverdiho, jenž byl jejím vedoucím, tenoristou a hráčem na violu da gamba, přes Prahu cestoval i kastrát, virtuózně vládnoucí vysokým hlasem, a dva zpěváci-basisté. Úkolem Capelly bylo jak doprovázet vévodskou bohoslužbu duchovní hudbou, tak i dodávat lesk častým a okázalým banketům, během nichž vznešení hosté „většinu dne strávili oddáni milostným snahám“.

Roku 1597 skladatel cestoval s orchestrem po Flandrech, kde poznal mistry tamního franko-vlámského hudebního stylu. Po návratu mu roku 1599 jeho vévoda dal za manželku Claudiu Cattaneo, svou oblíbenou zpěvačku a snad i bývalou milenku. Roku 1601 byl Monteverdi jmenován kapelníkem (Maestro della musica), a to i přes útoky konzervativního hudebního teoretika jménem Giovanni Maria Artusi, který jeho styl obviňoval z přílišné „modernosti“. Monteverdi tak nyní odpovídal za veškeré hudební aktivity mantovského dvora vyjma vévodské kapely Svaté Barbory, kterou i nadále řídil skladatel Giovanni Giacomo Gastoldi.

Přes své povinnosti na dvoře zkomponoval Monteverdi mezi roky 1590 a 1605 další čtyři knihy madrigalů. Od monodie, zdůrazňující jasné melodické linie, srozumitelné texty a zdrženlivý hudební doprovod, byl již jen malý krůček k operní tvorbě. Roku 1607 zkomponoval Monteverdi jednu z prvních oper vůbec, nazvanou L’Orfeo, česky Orfeus. Byla napsána na objednávku u příležitosti každoročního karnevalu v Mantově, kde byla uvedena 22. února a okamžitě slavila velký úspěch.

V září toho roku zemřela skladatelova manželka, což Monteverdiho hluboce zasáhlo. Měl s ní dva syny: Francesco se později stal tenoristou v benátském Dómu sv. Marka a Massimiliano lékařem. Monteverdi se již nikdy neoženil a roku 1633 se dokonce nechal vysvětit na katolického kněze.

Následujícího roku, 1608, zkomponoval druhou operu, Arianna (česky Ariadna), z níž se dochovalo pouze slavné Lamento – Ariadnin nářek. Roku 1610 pak vytvořil své mistrovské duchovní dílo: Vespro della Beata Vergine, tj. Mariánské nešpory.

Monteverdi se postupně dostával do finančních obtíží. Navíc po smrti vévody Vincenza roku 1612 byl propuštěn jeho nástupcem, jenž měl pro hudbu méně pochopení.

Benátky

Po krátkém pobytu v Cremoně byl Monteverdi roku 1613 jmenován kapelníkem Dómu sv. Marka v Benátkách, což bylo v té době jedno z nejvýznamnějších míst, jaká mohl hudebník dosáhnout. Monteverdi zde obnovil místní chrámový sbor a zahájil vrcholnou a nejproduktivnější etapu své skladatelské dráhy. Vedle duchovních děl komponoval i světské skladby a mezi roky 1614 a 1638 uveřejnil šestou až osmou knihu madrigalů.

Po smrti jednoho ze synů, který padl za oběť morové epidemii, se Monteverdiho zdraví začalo postupně zhoršovat. Komponoval však dále. Když v roce 1637 zahájilo v Benátkách provoz první veřejné operní divadlo, složil další jevištní díla, mimo jiné opery Il ritorno d’Ulisse in patria (1641, Odyseův návrat do vlasti) a L’incoronazione di Poppea (1642, Korunovace Poppey).

Po své poslední cestě do Cremony a Mantovy zemřel Monteverdi roku 1643 v Benátkách a byl zde uctěn slavnostním pohřbem.

Posmrtně (1651) vyšla ještě devátá kniha Monteverdiho madrigalů, sebraná z jeho pozůstalosti.

Skladatelská tvorba

Claudio Monteverdi je považován za dovršitele hudební renesance v podobném smyslu jako je Johann Sebastian Bach dovršitelem baroka. Na rozdíl od Bacha však jeho hudba zároveň dokořán otevírá dveře nové hudební epoše, baroku.

Monteverdi byl prvním skladatelem, který ve svých dílech záměrně využíval disonance, a tím rozšířil harmonické možnosti evropské hudby. Dalšími jeho významnými inovacemi v oblasti techniky hry na strunné nástroje je zavedení tremola (stálého opakování stejného tónu) a pizzicata (hra bříšky prstů namísto smyčce) pro zvýšení dramatického účinku hudby.

Krátce poté, co florentský komponista Jacopo Peri ke konci 16. století vytvořil operu jako nový hudebně-dramatický žánr, dovedl ji Monteverdi k jejímu prvnímu vrcholu a již za svého života byl vysoce hodnocen jako operní skladatel. Celkem složil osmnáct oper, dochovaly se však pouze tři (l’Orfeo, l’Incoronazione a Il ritorno) a Lamento z opery l’Arianna.

Monteverdiho celoživotní písňová tvorba, kterou soustřeďoval do svých knih madrigalů, demonstruje postupný přechod od polyfonního stylu renesance k barokní monodii. Jeho osmá kniha madrigalů, poslední, kterou sám připravil k vydání, se jmenuje Madrigaly válečné a milostné (Madrigali guerrieri et amorosi). Je považována za vrcholné dílo madrigalové tvorby vůbec.

Po své smrti upadl Monteverdi do zapomnění. Jeho dílo objevil až italský skladatel a hudební vědec Gian Francesco Malipiero, který je v šestnácti svazcích vydal v letech 1916 až 1942. Od té doby zájem o Monteverdiho postupně roste. V současné době již jej považujeme za jednu z klíčových postav dějin evropské hudby a jeho díla se hrají po celém světě.

Vybraná díla

Opera Orfeus (L’Orfeo)

L'Orfeo, favola in musica je jednou z neranějších oper vůbec. Monteverdi ji komponoval na libreto Alessandra Striggia pro mantovský karneval 1607. Po tamní premiéře 22. února byla o dva dny později provedena v mantovském dvorním divadle a vydána tiskem v Benátkách roku 1609. Moderní premiéru měla v koncertní podobě roku 1904 v Paříži.

Opera se skládá z prologu, ve kterém Duch hudby líčí božskou moc hudby, a pěti dějství. Děj je založen na antickém řeckém mýtu o Orfeovi, který se snaží vysvobodit svou mrtvou milenku Eurydice z podsvětí, hádu.

Orfeo se vyznačuje dramatičností a živou orchestrací. Monteverdi použil 15 viol, 2 housle, 4 flétny, 4 trubky, 5 pozounů, 2 cembala, harfu, 2 malé varhany (pozitivy), přenosné varhany s jazykovými píšťalami (regal) atd. Opera je raným příkladem kompozice, v níž jsou jednotlivým partům přiřazeny určité hudební nástroje. I když tato technika byla v době vzniku Orfea používána skladateli benátské školy již dvacet let, Monteverdi ji užívá mimořádně důsledně a explicitně.

Hudba opery svými kontrasty jasně vyznačuje tok děje, melodická linka je jasná. Autor používá styl hudební monodie, rozvinutý v posledních desetiletích 16. století florentskou Cameratou. Operou Orfeus Monteverdi vytvořil zcela nový žánr, dramma per musica čili hudební drama.

Nářek Ariadny (Lamento d’Arianna)

Nářek Ariadny je jediná úplně dochovaná část opery Arianna (Ariadna), uvedené roku 1608 v Mantově. Není to ovšem část ledajaká: sám autor ji v dopise Alessandru Striggiovi označil za „nejpodstatnější díl opery“ a později ji uveřejnil ještě ve dvojím přepracování: v Šesté knize madrigalů (1614) jako pětihlasý madrigal a capella a v duchovní sbírce Selva Morale e Spirituale (Morální a duchovní háj, 1641) jako Pianto della Madonna, Pláč Madony. A posluchači, kteří tehdy při provedení Nářku skutečně ronili slzy, měli za to, že Monteverdi tímto skladatelským výkonem obnovil velikost ztracené antické hudby.

Arianna byla jednoaktová opera s prologem, komponovaná na libreto florentského básníka Ottavia Rinucciniho. Šlo o práci na objednávku u příležitosti svatby vévodova syna Francesca s Markétou Savojskou. Děj je vzat z klasické řecké báje: Krétská princezna Ariadna se zamiluje do athénského prince Thésea, a pomůže mu proto zabít netvora Mínotaura. Princ však spící Ariadnu opustí a vrací se domů do Athén, zatímco zrazená a opuštěná princezna naříká. Opera měla ještě happy end: Kupido pojí Ariadnu láskou s bohem Bacchem a bůh Zeus dvojici uvádí na nebesa mezi hvězdy.

Monteverdi při kompozici svých oper využíval nový styl, monodii s doprovodem hudebních nástrojů, se kterou se možná mohl osobně seznámit roku 1600 ve Florencii při uvedení Euridiky (l’Euridice) Jacopa Periho, pokud se ovšem tehdy nacházel v doprovodu vévody Gonzagy. Právě to mu umožnilo představit posluchačům Ariadnin tragický citový stav tak intenzivně a životně, jak to s použitím dosavadní polyfonní skladební techniky nebylo vůbec myslitelné. Volný rytmus recitativu umožňuje přirozenější a věrohodnější řeč hlavní postavy a Monteverdi doprovází přiléhavou hudbou Ariadniny emoce rychle se střídající od hněvu až po bezútěšný smutek.

Monteverdiho Lamento se stalo vzorem pro velký počet podobných hudebních čísel po celou dobu baroka a po znovuobjevení barokní hudby počátkem dvacátého století působí jako inspirace i dnes – jeho ozvuk můžeme najít i v poslední opeře Bohuslava Martinů na stejné téma a téměř stejného jména. Ariana z dvacátého století ovšem postrádá happy end, nářkem Ariadny vrcholí a končí.

Mariánské nešpory (Vespro della Beata Vergine)

Mariánské nešpory z roku 1610 (Vespro della Beata Vergine da concerto, composta sopra canti fermi, doslova Koncertantní nešpory blahoslavené Panny, komponované na cantus firmus) jsou často považovány za největší autorovo dílo vůbec. Monumentání duchovní kompozice, srovnatelná snad jen s díly jako Händelův Mesiáš nebo Bachovy Matoušovy pašije, byla tištěna v červenci 1610 v Benátkách spolu s šestihlasou mší, komponovanou na hudební téma motetu Nicolase Gomberta In illo tempore loquante Jesu.

Přesné určení a smysl díla není dnes znám a je předmětem akademických debat. Také nevíme, kdy, kde a v jaké podobě bylo Monteverdim původně uvedeno. Jedna teorie říká, že může jít o přepracované skladby k oslavě svátku mantovské patronky sv. Barbory, které byly autorem před otištěním přeměněny na mariánskou liturgii, aby byly univerzálněji použitelné a lépe prodejné. Skladba je věnována papeži Pavlu V. – soudí se, že finančními těžkostmi sužovaný Monteverdi si tak chtěl pomoci k nějakému výnosnějšímu místu v církevních službách. První doložené provedení díla se konalo 15. srpna 1613 v Benátkách a Monteverdi byl na jeho základě zvolen 19. srpna tamním kapelníkem.

Z technického hlediska jsou Monteverdiho Nešpory náročnou skladbou vyžadující sbor dostatečně početný a zkušený, aby místy pokryl až deset vokálních hlasů, jindy se rozdělil ve dva různé sbory a během celého provedení doprovázel sedm různých sólistů. Skladba se vyznačuje individualizovaným přístupem ke každé z jejích třinácti částí. Vedle monumentálních zvukových ploch se objevují chvíle intimní modlitby nebo ozvuky sekulární hudby. Monteverdi přitom dokáže udržet jednotu a celistvý dojem, mimo jiné tím, že staví na melodiích gregoriánského chorálu, jež v jednotlivých větách zůstávají přítomné jako cantus firmus.

Dílo se skládá ze čtrnácti částí: Deus in adiutorium, Dixit Dominus, Nigra sum, Laudate pueri, Pulchra es, Laetatus sum, Duo Seraphim, Nisi Dominus, Audi coelum, Lauda Jerusalem, instrumentální Sonata sopra Sancta Maria, Ave maris stella a Magnificat ve dvojím znění (pro sedm a šest hlasů).

Madrigaly válečné a milostné (Madrigali Guerrieri et Amorosi)

Monteverdi komponoval madrigaly po celý život, celkem jich uveřejnil přes dvě stovky. Lze na nich proto snadno sledovat rychlý stylový vývoj na přelomu 16. a 17. století, k němuž Monteverdi svými inovacemi výrazně přispíval. Nejvýraznější rozdíl je patrný mezi Pátou (1605) a Šestou (1614) knihou madrigalů, což odpovídá době, kdy skladatel vytvořil své epochální Mariánské nešpory. Je to rozdíl mezi pozdní renesancí a raným barokem.

Madrigaly především z prvních pěti knih jsou klasické polyfonní pětihlasé vokální skladby, jejichž zdaleka nejčastějším tématem je, jak tehdy jinak, lásky žal, jakkoli při interpretaci jejich textů a hudby nelze zapomínat, že fráze „umírat láskou“ mohla být i eufemismem pro vyvrcholení milostného styku. Počínaje šestou knihou začíná autor využívat koncertantní styl, stile concertato s doprovodem hudebních nástrojů, s využitím monodického stylu a občas i s prvky dramatické akce; tedy genere rappresentativo, reprezentativní žánr, jak Monteverdi sám píše v titulu své osmé knihy madrigalů i jinde.

Zvláště důležitá je v tomto ohledu osmá kniha madrigalů z roku 1638, nazvaná autorem Madrigaly válečné a milostné. Jejím dramatickým vrcholem je bitevní scéna Zápas Tancreda a Clorindy (Combattimento di Tancredi e Clorinda) na Tassův text z Osvobozeného Jeruzaléma. V této bojové scéně skladatel využil k dosažení dramatičnosti operní prostředky: předepsal zpěvákům, jak se mají během jednotlivých strof pohybovat a naznačovat děj, a navíc využil i novátorských zvukomalebných prvků, jako je pizzicato a tremolo. Hudba tak vykresluje běh rytířova koně nebo bojovou vřavu.

Zápas Tancreda a Clorindy si u Monteverdiho objednal jeho benátský mecenáš Girolamo Mocenigo, v jehož paláci byl Zápas také poprvé proveden během karnevalu 1624. Tassův děj je z dnešního pohledu poněkud bizarní: Křesťanský rytíř Tancred se utkává s pohanskou bojovnicí Clorindou, přemáhá ji a smrtelně raní a Clorinda přijímá jeho víru, nechává se pokřtít a umírajíc zpívá Nebe se otevírá…, což je podle všeho první operní scéna umírání, jaká kdy byla zkomponována. Pro posluchače zjevně šlo o realistickou historickou scénu, protože dobové zprávy referují o slzách, které při tomto dojemném vyvrcholení prolévali. Monteverdiho zpracování se okamžitě po svém uvedení stalo slavným a ještě zvýšilo autorovu pověst. Protože jeho hudba kromě novátorství oplývá i kvalitou a výrazovou silou, neztratilo na významu ani po staletích.

Opera Korunovace Poppey (L’incoronazione di Poppea)

Monteverdiho vrcholná opera Korunovace Poppey byla poprvé uvedena v benátském Teatro Santi Giovanni e Paolo (Divadle sv. Jana a Pavla) roku 1642. Libreto k ní napsal benátský básník Giovanni Francesco Busenello na historický motiv vzatý z Tacitových Letopisů.

Dvouaktová opera s tehdy obvyklým alegorickým prologem líčí vzestup neskrupulózní a kariéristické titulní hrdinky až na trůn po bok císaře Nerona. Poppea jde za svým cílem doslova přes mrtvoly a je úspěšná: závěr opery oslavuje vítězství její lásky k Neronovi a její společenský triumf. Soudobým divákům, kteří znali nešťastný konec jejího příběhu (těhotná Poppea byla pološíleným Neronem zavražděna) však jistě neunikla hluboká ironie, která se v díle skrývá.

Z hudebního hlediska představuje Poppea zralou ukázku dobové opery, dovedně spojující impresivní stile recitativo s pestrým množstvím dalších hudebních žánrů od ukolébavky po lamento. Obsahuje řadu hudebně dokonale ztvárněných čísel, například Neronovu hádku se svým učitelem Senecou. Nero nejprve na filozofovy argumenty odpovídá klidně, postupně však stále víc ztrácí sebeovládání, a Monteverdiho hudba mistrovsky líčí tento plynulý přechod od věcné řeči panovníka k výhrůžkám rozmazleného dítěte.

Dílo je obvykle považováno za vrchol Monteverdiho operní tvorby a zároveň za nejlepší operu sedmnáctého století.

Seznam Monteverdiho kompozic

Kromě uvedených skladeb existují i další krátké kompozice roztroušené v různých sbírkách a rukopisech.

Duchovní dílo

Světská vokální díla

 Jevištní díla

Literatura

• Denis Arnold, Monteverdi. London : J. M. Dent & Sons, 1975. ISBN 0-460-03155-4
• Manfred F. Bukofzer, Hudba v období baroka: od Monteverdiho po Bacha = [Orig.: Music in the baroque : from Monteverdi to Bach]. - Bratislava : Opus, 1986.
• Tim Carter, Music in Late Renaissance and Early Baroque Italy. Amadeus Press, 1992. ISBN 0-931340-53-5
• Gerhard Nestler, Geschichte der Musik. Gütersloh : C. Bertelsmann Verlag, 1962.
• Leo Schrade, Monteverdi. London : Victor Gollancz, 1979. ISBN 0-575-01472-5
• Manfred H. Stattkus: Claudio Monteverdi: Verzeichnis der erhaltenen Werke (SV), Bergkamen, 1985
• Miloš Štědroň, Claudio Monteverdi - génius opery. - Praha : Supraphon, 1985. - (Hudební profily; sv. 25)