Jacques Offenbach - Základní info

Bedřich Smetana jednou ironicky charakterizoval své dílo výrokem, že ,,to není ani Wagner, ani Offenbach“. Tím v podstatě vyslovil velmi správně protikladnost dvou největších protichůdců hudebně divadelního života celého devatenáctého století.

      Jacques Offenbach, narozený 21. června roku 1819 v Kolíně nad Rýnem v německo-židovské rodině, je díky své lásce k Paříži a jejímu nejen hudebnímu životu a stylu považován za ryze a typicky francouzského hudebního skladatele. Jako violoncellista započal svou kariéru v orchestru. Roku 1849 se uplatnil jako pohotový operní kapelník a od roku 1855 jako divadelní podnikatel v Paříži. Ta byla v 19. století jedním z hlavních světových kulturních i politických center, do něhož směřovala celá řada velkých umělců hledat své útočiště. S úspěchem se zde hrály belcantové opery Rossiniho, Belliniho (oba tu také žili) a Donizettiho, za restaurace (1815-1830) pak popularitu získal francouzský styl grand opera, tj. ,,velké opery“ (na romantický zájem o národní dějiny reagující volné zpracovávání historických látek, kdy na prvním místě je především efektnost, nikoli dějepisná věrnost a psychologická propracovanost. Autoři jako Meyerbeer využívají k dosažení úspěchu u zhýčkaných měšťáckých diváků především pěveckou virtuozitu primadon. Tato díla byla později verdiovským a wagnerovským divadlem zcela překonána.). Offenbach svou hudbu provozoval živnostensky a jeho hlavní období slávy spadá do éry druhého císařství (1852-1870), kdy Francii vládl císař Napoleon III. Po velkolepých romaneskních melodramatech, ovlivněných italskou belcantovou školou, vyprchává v době nastolení demagogického režimu národní zájem o demokratickou republiku, bezvýslednými revolucemi zatrpklí  Francouzi se stávají cyniky a skeptiky, hlavní jsou nyní železnice, fondy a akcie, na umění a myšlenky lidé zanevřeli, neboť jim nic nedaly. Navíc cenzura opravdu kvalitní, často satiricky útočná (zejm. literární) díla zakazovala. V padesátých letech se tak musí vynořit až Jacques Offenbach, který nadchne lid svými lehkými a vtipnými komickými hudebními díly, jež vypěstovala žánr operety.

     Offenbachovi nelze upřít přímo geniální smysl divadelní a bohatou invenci muzikální, která drobné hříčky a buffové náměty dovedla naplnit takovou přemírou vtíravé, ale přitom i vtipné a živelně působivé hudby, že se záhy stala předmětem pozornosti ctitelů lehké múzy po celém světě. Když pak skladatel vyhrotil svou činnost v dílech parodizujících a aktualizujících antické náměty (Orfeus v podsvětí-1858, Krásná Helena-1864), byla jeho sláva takřka neomezená. Měl jediného konkurenta v rámci žánru operety, a sice vídeňského hudebního lva Johanna Strausse ml. O vážné náměty se Offenbach nepokoušel, až na konci života zkomponoval své asi nejznámější dílo, podivuhodnou operu Hoffmannovy povídky, která je oblíbeným kusem Plácida Dominga. A opravdu největší pochvalou, které se mohl ještě před smrtí roku 1880 dočkat, byla slova Rossiniho, která jej nazývala ,,Mozartem z Champs-Elysées“.

    Pořídit úplný soupis Offenbachových operet by bylo velmi náročné, neboť jich napsal obrovské množství a mnohé jsou již zapomenuty, mnohé nebyly ani uvedeny u nás. Mezi stále hraná díla ale patří melodicky bohatá a humorná Velkovévodkyně z Gerolsteinu, Orfeus v podsvětí (proslulá předehra-Kankán), Robinson Crusoe, Dafnis a Chloé a další.