Giacomo Meyerbeer - Základní info

Giacomo Meyerbeer, vlastním jménem Jacob Liebmann Beer, původem Němec, průpravou ital a většinou svého působení Francouz, představuje typického kosmopolitu, který ovládal od poloviny 19. století všechna jeviště Evropy řadou svých děl.

     Narodil se 5. září 1791 v Berlíně jako syn úspěšného židovského bankéře. Po studiích v Německu využil svého zděděného bohatství k cestám po evropských operních domech a setkáním s nejvýznamnějšími hudebními skladateli té doby - Rossinim a Beethovenem. První úspěch mu přinesla premiéra jeho opery Robert Ďábel v roce 1831 v pařížské Opeře. Meyerbeer byl hudebník značné technické průpravy a pohotovosti a vynikal zejména smyslem pro aktuálnost a módnost obecného vkusu. Získat popularitu mu trvalo dlouho, ovšem po prvním úspěchu s výše zmíněným Robertem Ďáblem již následovala série fenomenálních triumfů. Nezáleželo mu na pravdivosti a realističnosti zpěvoherního díla. Opera mu byla seskupením velkých romaneskních patetických kontrastů, shrnutím všech možných, sourodých i nesourodých efektů, při nichž často velikost scény a počtu zpěváků měla větší význam než samotná hudba a děj. Pokračoval ve stopách Auberových a realizoval tzv. ,,velkou operu“, ze které učinil ,,podívanou za zvuku hudby“. Je tu vždy lesklost, líbivost a prostředek strhující k potlesku. Meyerbeerovy opery reagují na romantický zájem o historické látky, využívají je ale jen jako kulisu k pěvecké exhibici pro vyhlédnuté přední zpěváky doby. Vždy vyžadovaly velké hlasy a poskytují mnoho prostoru k provedení osobní pěvecké virtuozity. Hlasové okrasy a vysoké tóny, zaručující divácký úspěch, nabízejí možnost prosadit se technicky kvalitním sólistům. Jejich schematičnost a dějová nepravděpodobnost způsobily, že mnohé často nebyly a nejsou uváděny vcelku, lze klidně vypustit dějství a pointa se nevytrácí. Některá díla francouzské ,,velké opery“ tak nemají příliš daleko k belcantovým historickým tragédiím Donizettiho. Operní díla takto na efekt vypočtená dlouho byla zábranou pro průnik skladeb dobrého vkusu a hudební hloubky a kvality, skutečného umění, a mnozí zpěváci meyerbeerovský kult udržovali jen pro vybudování vlastní kariéry a popularity.

     Meyerbeerovy opery sklízely úspěchy před i po roce 1848. Za červencové revoluce se často hrály za přítomnosti krále a vyhovovaly tehdejšímu nenáročnému měšťáckému publiku-představitelé ,,pozemkové“ i ,,finanční“ aristokracie a buržoazie se mohli klidně bavit v přepychových lóžích o dostizích, obchodních intrikách a společenských událostech, opera jim sloužila jako místo kulturního oddechu, zjitřeného ve chvíli posluchačské pozornosti efektním zakončením dlouhých a melodicky podbízivých árií ve vysokých notách. Opery jako Hugenoti (1836), Prorok (1849) či Afričanka (1865) tak zůstávají především důležitým svědkem o vkusu a operní tradici 19. století, některé jejich scény jsou ale dodnes působivé, jsou-li kvalitně provedeny. Bezmezný obdiv k Meyerbeerovu dílu, vypěstovaný v 19. století (vyslovený také skladateli jako Rossinim, Bizetem či Dvořákem), byl výrazně oslaben příchodem nové generace kritiků jako Richardem Wagnerem nebo Georgem Bernardem Shawem, kteří již nepřešli bez povšimnutí mělké a uměle vykonstruované zápletky Scribovy a schematické a efektní kompozice Meyerbeerovy. K oslabení jeho věhlasu také kromě Wagnerova novoromantického ,,Gesamtkunstwerku“ přispěla tvorba velikána italské školy Giuseppe Verdiho, který překonal také tvůrce belcantové opery Belliniho a Donizettiho.