Michail Ivanovič Glinka - Základní info

Život

Raná léta

Michail Ivanovič Glinka se narodil ve vesnici Novospasskoje nedaleko řeky Desny ve Smolensku v Rusku. Jeho otcem byl bohatý vysloužilý armádní kapitán, který žil v rodině se silnou vazbou pro služby pro cara, ale i v této rozsáhlé rodině se našlo několik členů, kteří se věnovali umění (zvláště hudbě a literatuře). Jako malé dítě trávil hodně času se svou babičkou, která ho vychovávala, ale také dosti rozmazlovala a neustále krmila různými sladkostmi a oblékala jej do luxusních kožešin. To se mu později stalo osudným hlavně co se týče jeho zdraví. Často navštěvoval lékaře a nemálokrát se stál obětí šarlatánů. V raných letech moc hudby malý Glinka neuslyšel. Často jen slýchaval zvuky odbíjejících zvonů na vesnickém kostele a rád poslouchával lidové písně kočujících pěveckých sborů. Zvuky zvonů však nebyly na poslech nijak přívětivé pro své nalazení na nelibozvučný akord a právě to mělo příčinu na zvyklost jeho sluchu na pronikavou harmonii. Po smrti své babičky se Glinka naklonil spíše ke svému strýci, který bydlel circa 10km daleko a který hrál v orchestru díla od Haydna, Mozarta a Beethovena. U strýčkova orchestru trávil mladý Glinka mnoho svého volného času. V jeho deseti letech pro něj přišel další hudební zážitek, když slyšel zahrát finského skladatele Bernharda Crusella na klarinet, což ho velice ovlivnilo a zanechalo to v něm hluboký efekt. Později si do svého deníků zapsal větu „hudba je má duše“, která připomíná jeho hudební zážitky z dětství. Včetně předmětů jako ruština, němčina, francouzština a geografie si také začal brát hodiny klavíru a houslí.

Ve svých 13 letech byl Michail poslán do Petrohradu ke studiu na škole určené pro děti ze šlechtických rodin. Zde se naučil mluvit latinsky, anglicky a persky, studoval matematiku a zoologii a značně si zde rozšířil své hudební znalosti. Krátce studoval hru na klavír u anglického skladatele Johna Fielda, který v té době pobýval v Petrohradě. Následně ho hře na klavíru učil Karl Mayer a circa od této doby začal skládat svá první díla.

Po ukončení školy po něm otec požadoval připojení k ministerstvu zahraničí a následně byl jmenován pomocným sekretářem ministerstva dopravy. Jelikož to byla práce nenáročná, měl Glinka spoustu času na komponování, vžít se do života hudebního diletanta, začal navštěvovat hudební akce a zasedání. V této době složil Glinka velké množství hudby, především melancholické románky, které ohromovali bohaté publikum. Ale jeho vrcholné a nejzajímavější dílo se datuje právě od tohoto období.

V roce 1830 se na doporučení lékaře rozhodl cestovat do Itálie spolu s hudebním umělcem Ivanovem. Cesta probíhala klidně, projížděli přes Německo, Švýcarsko a na nějaký čas se usadili v Miláně. Zde začal Glinka brát hudební lekce na konzervatoři u Francesca Basiliho, ačkoli se snažil upravit svůj kontrapunkt, který shledal Basili jako nevhodný. Ačkoli strávil v Itálii jen tři roky, setkal se zde s několika slavnými osobnostmi včetně Mendelssohna a Berlioze, což u něj zanedlouho vyvolalo velkou lásku k Itálii. I přesto si však uvědomil, že se mu po své vlasti, hlavně hudbě v Rusku neuvěřitelně stýská a tak se nakonec rozhodl vrátit do Ruska s velice těžkým cílem obohatit ruskou hudbu tak, jako Donizetti a Bellini italskou.

Na zpáteční cestě přejížděli přes Alpy a na krátký čas se usadil ve Vídni, kde uslyšel i hudbu od Franze nebo Strausse, což ho znovu velice upoutalo. Na pět měsíců se usadil i v Berlíně, kde studoval složení pod významným vedením Siegfrieda Dehna. V tomto období vytvořil nedokončenou Symfonii na ruské téma a i dílo Capriccio přetvořil na téma ruské hudby.

Když se však Michail Glinka dozvěděl o smrti svého otce, opustil v roce 1836 Berlín a vrátil se do své rodné vesnice Novospasskoje.

Zralá léta

V době, kdy žil v Berlíně se zde zamiloval do krásné zpěvačky (pro kterou složil i Šest studií pro kontraalt). Dokonce si vymyslel plán, jak se k ní dostat, ale papírování kolem něho mu nakonec nedovolily tento plán uskutečnit a radši setrval v Petrohradě. Zde se setkal se svou matkou, kterou už hodně dlouho neviděl, ale setkal se i se známou Marií Petrovnou Ivanovnou, s kterou se krátce po jejich seznámení vzal. Toto manželství ale nebylo příliš šťastné a také nemělo dlouhého trvání, zřejmě protože dokázala být Marie až příliš nestranná s jeho hudbou. V tomto období také zkomponoval dnes zřejmě své nejznámější dílo: Život pro cara (rus. Жизнь за царя) z roku 1836. Poté co se rozdělili, Marie se znovu zakrátko oženila a Glinka se nastěhoval ke své matce, ke kterým se později přistěhovala i jeho sestra (Shestakov).

Život pro cara je Glinkova první velká opera, která ho povýšila do povědomí mnoha ruských skladatelů své doby. Dílo se původně jmenovalo Ivan Susanin, ale sám Glinka ho později přejmenoval. Děj se odehráva v období kolem roku 1612, kdy se mladý ruský rolník Ivan Susanin obětuje svůj život pro cara před zachráněním skupiny záškodnických Poláků. Sám car sledoval pracovní pokrok a později dokonce požádal pozměnění titulu. Toto dílo sklidilo velká úspěch už při své premiéře, která se konala 9. prosince 1836 pod vedením Catterio Cavose, který napsal operu ve stejném stylu ve své rodné Itálii. Ačkoli je tato opera spíše italská než ruská, ale Glinka dokázal nádherně zacházet s recitáty, čímž se s opery stává nádherné dílo, které inspirovalo orchestrální práce několika předních ruských skladatelů pozdější doby. Sám car ho za toto dílo odměnil nádherným prstenem, který měl cenu minimálně 4000 rublů.

V roce 1837 přijal Glinka místo instruktora Carského kostelního sboru, s ročním platem 25,000 rublů a s ubytováním. V roce 1838 se na příkaz cara vydal do Ukrajiny s cílem nalést nové hlasy pro pěvecký sbor. Za 19 nováčků, které Glinka sehnal získal od cara 1,500 rublů.

Brzy poté začal s komponováním své druhé opery: Ruslan a Ludmila. Proti tomuto dílu však byla uspořádáno spiknutí básníkem Konstantinem Bakhturinem a nevelkou skupinkou jiných hudebníků, což mělo za násedek dramatický zmatek a to i přesto, že byl Bakhturin v té době tvrdým alkoholikem. Toto spiknutí však nebylo spravedlivé, jelikož je kvalita této opery rozhodně vyšší než již zmiňované opery Život pro cara. Kouzlo v tomto díle spočívá v autorově umění skvěle zapojit do opery lidové písně a melodie a to dokonce i orientální, čímž se stává tato práce ve své době jedinečná. Je pravda, že je zde cítit znovu vliv Itálie na autora, ale tato opera je rozhodně více ruská, než předchozí. Když 9. prosince 1842 vytvořil tuto operu, setkávala se nejprve s chladným přijetím, ačkoli se stala následně velice populární.

Pozdní léta a smrt

Glinka procházel neúspěšným rokem po velice slabém příjmu z opery Ruslan a Ludmila. Jedinou jeho útěchou bylo cestování Paříže či Španělska. V Paříži o něm sám Berlioz napsal vnímavý článek a řídil i několik jeho oper uváděných ve Francii. Glinka Berlioze velice obdivoval a nechal se ním inspirovat ve svých Fantaziích pro orchestr.

Další cesta do Paříže následovala v roce 1852, kdy ve Francii strávil dva roky, které byly klidné a Glinka rád a často navštěvoval zoologické nebo botanické zahrady. Odsud se později odstěhobal do Berlína, kde po pěti měsících zemřel.

Dědictví

Po Glinkově smrti se stali jeho dvě opery zdrojem tvrdých debat v hudebním tisku, obzvláště mezi Vladimírem Stasovem a jeho někdejšího přítele Alexandra Serova.V Rusku se několik Glinkových orchestrálních děl stalo docela populárních v koncertech a nahrávkách. Včetně jeho známých předeher k operám (zvláště brilantně aktivní předehra k opeře Ruslan a Ludmila) se stali populárními i jeho orchestrální práce zahrnující především symfonickou báseň Karaminskaja (1848) založená na ruských lidových melodiích a dvou španělských pracích: Noc v Madridu (1848, 1851) a Jota Aragonesa (1845).

Glinka také složil několik desítek písní, mnoho klavírních skladeb a zřídka i komorní hudbu (např. Patetické trio pro klarinet, fagot a klavír).

Jednou z menších prací, která získala v posledních desetiletí pozornost byla Glinkova „vlastenecká píseň“, pravděpodobně napsaná pro soutěž o státní hymnu z roku 1833. Úspěch si získala ale o několik desetiletí později, kdy byla přijata jako národní hymna ruské federace během let 1990 až 2000.

Pokud chceme ocenit Glinkův podíl na ruské hudbě, musíme o něm mluvit v souvislosti s ruskou hudbou v té době. Je to hlavně protože byl v této době silný sklon k hudbě od západních skladatelů. Jedno je však jisté a nepopřititelné: Glinka ovlivnil ruskou hudbu 19. století neuvěřitelně a už jenom jeho přezdívka „otec ruské klasické hudby“ vypovídá o mnohém. Významnost v jeho operách má i vliv Itálie, kterou si Glinka zamiloval a který je znám především v jeho opeře Život pro cara. Glinkův úspěch spočívá v tom, že nechal svůj ruský charakter prostoupit se západním kompozičním stylem, čímž vytvořil novou a důležitou předlohu pro budoucí ruské skladatele.